Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Konflikty s ostatními dětmi

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Dobry den, chtela bych se zeptat, syn me sestry (9 let) ma Autismus, nejakou lehci formu, chodi do normalni skoly s asistentem a uci se velice dobre. Bohuzel ma casto ty afekty. Byla jsem se sestrou na dovolene, ona ma jeste petiletou dceru. No a ja tedy verim, ze samotna dovolena je pro dite s autismem velka zatez, ale s mym synem si rozumeli velmi dobre (dokud si hrali na mobilech ci pocitacich nebo hrali hry, ktere mu sedely) Pak asi chtely vsechny deti hrat nejakou jinou hru a doslo do afektu. Ty afekty se pak temer kazdy den opakovaly.  Ma otazka zni: jak se k nemu chovat, kdyz v afektu ublizuje sve male sestre – ne fyzicky, ale slovne. Rikal, ze ji zabije, shodi ze schodu, ze ho musi poslouchat a delat co on chce apod., me deti jeste takove chovani nevidely, tak se samozrejme postavily proti nemu, proto byly potom asi ty afekty castejsi. Jak se k nemu mame chovat na pristi dovolene (jezdime jednou za rok), jak to vysvetlit detem a jak poradit sestre, protoze mam pocit, ze je take treba chranit i druhe dite, ktere Autismus nema. Prislo mi to ze se ho jeho mala sestra proste bala. Jeste dodam, ze psychiatr doporucil sestre prasky, ovsem jeji manzel je zakazal, takze to nepripada v uvahu.

Dekuji za odpoved

Dobrý den,
Bez lepšího povědomí o tom chlapci se těžko radí konkrétně, protože v různých případech mohou být efektivní různé přístupy. Každopádně v podobných případech je vždy nejdůležitější motivace – tedy uvažovat nejen o tom, co k chování vedlo, ale také čeho chce klient dosáhnout. Stručně řečeno, domnívám se, že chlapec se možná snaží vyhnout takovým hrám, kde se buď může ukázat nějaký jeho nedostatek (porozumění určitým situacím, motorika atd), nebo se může dotknout jeho slabší adaptability (přizpůsobivosti). Ono je třeba to brát i z toho pohledu, že děti na spektru autismu se často dostávají do situací, kdy buď nerozumějí, co se kolem nich odehrává, nebo jejich okolí zřetelně nerozumí tomu, co se ony snaží vyjádřit – to nahlodává jejich sebedůvěru a proto jsou někdy velmi citlivé na jakékoli další příležitosti k možnému selhání.

Doporučuji snažit se držet těchno vodítek:
1) Snažte se plánovaně rizikovým situacím předcházet: jestliže si například chtějí ostatní děti hrát jinak a syn sestry ne, bylo by dobré mu předem říci, že když se ostatní budou chtít věnovat něčemu, co on nebude chtít dělat, může si hrát s něčím sám a nemusí se k nim připojovat. Pokud ho budete nutit do činnosti, které se obává, nečekejte, že řekne proč se té hry obává, protože už tím by vlastně snížil svou – v jeho očích už tak chatrnou – reputaci. Může být tedy dobrý nápad mu dát najevo, že není nic špatného na tom, když si ostatní půjdou třeba hrát s míčem a on se nepřidá a bude dělat něco jiného.

2) Rozhodně se vyplatí plánovat – nemyslím něco jako „v 15:00 si budete házet míčem“, ale třeba si s chlapcem předem popovídat o tom, proč nějakou hru nechce hrát a pokusit se mu pomoci najít způsob, jak si může zahrát aniž by ho to stresovalo. Např. má špatné zkušenosti s vrstevníky, protože byl občas obviňován z toho, že něco zkazil (např. v bráně pustil gól) a to je pro člověka se snížených sebehodnocením nepoddajné sousto. Vždy se ale vyplatí spíše nabídnout pozitivní motivaci, než ho nutit k něčemu, co odmítá, aniž by byl touto motivací vybaven. Často pomůže, když si představíte, že se Vás ptá proč má tu hru hrát a vymu odpovíte – předem škrtejte odpovědí, které ve skutečnosti neodpovídají jako „protože je to zábava“; pomůže Vám to si věci správně zformulovat.

3) Vždycky se hodí dozvědět se, proč nějakou aktivitu nechce dělat, protože potom je možno pracovat na tom, aby jí postupně akceptoval (pokud Vám to bude ochoten říci). Například nechce hrát fotbal, protože tam vnímá velké riziko selhání - řada dětí na spektru kolektivní hry nemá ráda, protože se dobře neorientují v sociálních aspektech hry a když hrají čistě technicky, bývají obviňováni z necitelnosti (aniž by chápaly, co se tím myslí). Uvažujte zkrátka v těchto případech o jejich nedostatečnosti jako o formě sociální dyslexie – snížené schopnosti sociálním situacím adekvátně rozumět a adekvátně na ně reagovat. Proto tedy může pomoci, pokud např. navrhnete dětem, aby si jen kopaly a nehrály na skóre. Nebo že mohou nejdřív jen trénovat a potom teprve si zahrát zápas – uvidíte, zda se onen chlapec po tréningu od ostatních odpojí nebo ne. Příčin, proč se nechce něčemu věnovat, může ale být mnoho – například problémy v prostorové orientaci nebo oslabená vizuomotorická koordinace, a nelze čekat, že se nehloupé dítě bude k něčemu podobnému jen tak hlásit – může to vnímat jako ponížení. A zpět k začátku odstavce: proč je verbálně agresivní k ostatním dětem – čeho chce dosáhnout? a) Aby se vrátily ke hrám, které chce hrát on, b) aby ho nenutily do her, které oni chtějí hrát a on ne, c) aby ho nechaly na pokoji? To jsou tři velmi odlišné situace, vyžadující odlišný přístup.

4) Skutečnost, že je díte diagnostikované na spektru autismu, není na překážku tomu, aby rodiče toto dítě vychovávali. Samozřejmě je nezbytně nutné ke specifikům přihlížet, např. nemůžete dítěti vynadat za to, že se zachovalo nezpůsobně k návštěvě, jestliže si toho není vědomo. A také není rozhodně žádoucí vymýšlet nějaké speciální „autistické“ metody jako byl před časem nápad pedagožky speciální třídy, která se rozhodla, že naučí autistického chlapce, proč nemá ostatním ubližovat, tak mu o přestávce podržela ruce a vyzvala ostatní děti, aby ho přišly bouchnout, „aby věděl, jako to je“ (ano – tohle se opravdu stalo). Ale buďte si jista, že jestli chlapec verbálně napadá ostatní děti, je si vědom toho, že jim škodí a právě to by mělo být předmětem výchovy – že taková reakce (ať už je to reakce na cokoli) je neadekvátní a nepřípustná. Porušení takového pravidla si zajisté zaslouží výchovnou pozornost; stejně tak je ale důležité, aby tomu chlapec rozuměl – že tomu rozumíte Vy nestačí. Určitě se vyplatí si o tom promluvit a nepovažovat za samozřejmé, že on bude chápat situaci stejně jako Vy. Většina lidí na spektru je zásadně závislá na srozumitelnosti v čistě verbální rovině, proto je nezbytně nutné tuto oboustrannou srozumitelnost udržovat v každé situaci, nenechte se ale zatáhnout do situace, kdy by chlapec měl tendenci nastavovat etická pravidla Vám a potom podle nich posuzovat sebe. Kromě toho je u útoků podstatná ještě rovina afektu, která může mít dosti zásadní vliv na to, do jaké míry chlapec své jednání může v afektu řídit – o to důežitější pak bývá prevence. Ale to je téma, které nelze probírat do hloubky bez bližších detailů.

Vše, co píši, píši tak, jako byste byla matka chlapce, protože to je nejsrozumitelnéjší forma. Asi by bylo dobré buď o tom promluvit s maminkou chlapce, nebo rady přetočit tak, aby odpovídaly Vaší roli. Musím ale znovu upozornit, že je to opravdu tak trochu hádání z kávové sedliny a je nutno s takovými anonymními radami (ať už odkudkoli) zacházet velmi opatrně – bez dobré znalosti chlapce půjde vždy jen o dohady.

Kalendář akcí