Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Epidemie autismu?

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (2 hlasů)

 

Jak pravdivé jsou statistiky

 

„Kdo nemluví v číslech, neví o čem mluví“. Tento výrok se připisuje lordu Kelvinovi a autista víc než kdo jiný s ním bude souhlasit. Čísla jsou přesná, cesty k nim se však často větví. Kdo všechny cestičky neprošel až do konce, často nedocení, jak rozdílné hodnoty lze obdržet drobnými změnami na cestě k výsledku. Stačí nahlédnout do Wikipedie, jak je přesně definována incidence a prevalence nemoci či znaku. Zjednodušeně – incidence je výskyt nových případů za jednotku času (třeba v procentech), prevalence zase celkové zastoupení v populaci či věkové kohortě (klidně také v procentech, ale často také vyjadřováno jako 1 případ na x osob či jako počet případů na 10 000 osob). Prevalence není jen funkcí incidence. Záleží na přežívání (to se může lišit u jedinců se sledovaným znakem a bez něj) a době, než dojde k vyléčení či pozbytí znaku (dá se autismus „vyléčit“? O tom viz například zde). Proč ale toto vše píši? Přestože se budu snažit udělat radost panu Kelvinovi a psát v číslech, berte je (a mne) s rezervou. Pamatujme, že různé studie jsou jen velmi obtížně srovnatelné.

Prevalence1
Prevalence autismu podle studií publikovaných v různých letech (Weintraub, 2011). Hodnoty před rokem 1994 budou ve velké míře ovlivněny jiným (starším) diagnostickým předpisem než současným. Hodnoty recentnější však stále prudce rostou a přitom by měly být získány podle stejného předpisu. Důvody vzestupu jsou analyzovány na obrázku 2.
 

I když budeme prevalenci počítat vždy stejně, je tu další zásadní „rozcestí na cestě k diagnóze“ - proto se s ním pokusím vypořádat hned a tady. Když Leo Kanner (1943) a Hans Asperger (1944) popsali svoje verze pervazivních poruch, nebylo podle čeho diagnostikovat. Kanner „něco“ navrhl, ale šlo o prvopočátky. Trvalo mnoho let, než se „to“ ujalo a pediatři, psychologové a psychiatři „to“ začali používat. Pak se „to“ zásluhou mnoha dalších odborníků průběžně zpřesňovalo a uvádělo postupně do praxe. Uveďme zde např. jméno Lorna Wingová, díky které (mimo jiné) vzniklo pojmenování Aspergerův syndrom. Až v roce 1980 došlo k definitivnímu oddělení autismu (pervazivních vývojových poruch) od poruch psychotických (schizofrenie) a to ve III. verzi diagnosticko-statistického manuálu psychických onemocnění (DSM – III). Mohli bychom si říci: „tak a máme autismus přesně a jednoznačně popsaný“. Přesto hodnoty prevalence udávané podle těchto kritérií jsou často až o řád (10x) nižší, než podle IV. verze DSM, která se používá od roku 1994 až dodnes. Až v DSM-IV totiž došlo k nejdetailnějšímu popisu a rozdělení PAS. A protože se DSM-IV používá v USA i jinde už téměř 20 let, budu dále psát jen „čísla“, která vzešla diagnostikou podle DSM-IV. Srovnání s jinými či staršími diagnostickými systémy je obtížné a při „dimenzi tohoto článku“ je to podle mého názoru stejné, jako odhadovat vzdálenost hvězdy na obloze podle intenzity vydávaného světla…

O epidemii autismu se píše v poslední době hodně. Nevěřil jsem však, kolik opravdu vědeckých (tedy recenzovaných a ve vědeckých časopisech publikovaných) prací existuje na prevalenci a/nebo incidenci poruch autistického spektra (PAS). Za roky 2011 až 2013 – chtěl jsem jen ty nejnovější – jsem jich našel 704; takové množství nelze v rozumném čase ani přečíst. Výběr těch, na které se podíváte podrobněji, nemusí být však náhodný. Pokud vybíráte podle kvality časopisu, ve kterém byly otištěny a jejich citovanosti, můžete samozřejmě šlápnout vedle, ale zřejmě to bude dlouhodobě lepší strategie, než náhodný výběr  ...

Většina článků, které (dle výše uvedeného) vykazují odbornou kvalitu, se shodne na prudce rostoucím trendu v počtu diagnostikovaných případů. Zatímco před necelými dvaceti lety, kdy začal platit DSM-IV, byla udávána prevalence mezi 10-20 případy PAS na 10 000, soudobé práce, (vyhodnocující i nejmladší ročníky, u kterých už autismus můžeme diagnostikovat), se kloní k hodnotám 60-100 případů na 10 000, tedy až 1% (nebo-li každý stý). Takovéto hodnoty jsou často považovány za seriózní odhad pro celou Euro-Americkou populaci (ve zbytku světa o výskytu autismu víme mnohem méně). Když se zaměříme na tak přelidněné oblasti, jakými jsou metropole USA, dostáváme odhady ještě mnohem děsivější, k tomu se však ještě vrátím. Tento odstavec zasluhuje završení jiné... Většina „seriózních článků“ se překvapivě shoduje ještě v jiné věci - jejich autoři tvrdí: „Nárůst počtu diagnostikovaných autistů je nepopiratelný, naše data však nejsou schopna říci, jestli se autismus opravdu stává epidemií, nebo jde (většinově) o důsledek zlepšujícího se povědomí o autismu a/nebo rozšíření diagnostických kritérií“. Změny diagnostiky si dovolím pro náš „time-span“ vyloučit (viz druhý odstavec tohoto textu). No ale co s tím povědomím o autismu? To se určitě zlepšuje. Navíc přibývá jedinců (zejména z okrajů autistického spektra), kteří o získání diagnózy aktivně usilují. Podobně rodiče dětí s autismem se už mnohdy za tuto diagnózu svých dětí tak nestydí, neodmítají ji a někdy jsou ji dokonce ochotni přiznat v dotazníkových šetřeních a jinde. Ale proč vědci tyto jevy pořádně nepodchytí? To by opět bylo na samostatný článek, ale tři (moje) stručné vývody následují…

 

1/ Vědec jako asketa pod odborným tlakem. Vědci mají být skromní a sebekritičtí. Nehledat senzace za každou cenu a nespekulovat za obzor kam dohlédnou. I když některý dohlédne dál a tvrdí odvážné věci, které pak často budoucnost potvrdí; narazí na odpor svých oponentů (kteří ani nemusí být přehnaně konzervativní, nepřející a závistiví). Bez jejich dobrozdání nemá valnou šanci publikovat článek v kvalitním časopise a tak raději „vycouvá“ a vše, co nemá podložené „tvrdou statistikou“, prostě nepublikuje. Prohraje tak částečně bitvu, však nemusí prohrát válku – pokud vytrvá...

 

2/ Vědec jako asketa pod komerčním tlakem. Většina vědců není sto svůj výzkum financovat, někteří si stěží vydělají na živobytí. To jim trochu bere svobodu - musí žebrat - pardon -žádat o granty stát a snažit se navazovat komerční spolupráci. Hlavně ta komercionalizace může být „cinknutá“. Nejsem zastáncem velkých konspiračních teorií, přesto není těžké odhadnout, na jakém výsledku má zájem farmaceutický koncern financující výzkum vlivu očkování na výskyt autismu. Podobně nežádoucí informací (zde hlavně pro stát, vládu…) by bylo potvrzení, že autismus je na prudkém vzestupu.

 

3/ Vědec jako specialista. Toto téma vyžaduje úzkou spolupráci vědců několika oborů. Minimálně psychologů (psychiatrů), demografů a statistiků. Dnešní věda je čím dál více specializována a úspěchu v ní často dosahují jen vědci, kteří se celý život zaměřují na velmi konkrétní téma. Neschopnost dostatečné spolupráce mezi vědci a obory tak často omezuje zdar mezioborových studií (nebo přinejmenším prodlužuje čas, za které se je podaří úspěšně provést).

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (5 odpovědí).

Kalendář akcí

Září 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30