Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Stesk po rouškách

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Sundejte si roušky!

 Od prvního července se údajně zbavíme povinnosti zakrývat si dýchací cesty v uzavřených prostorách, tedy například v MHD a obchodech. Většina lidí to jistě kvituje s úlevou, roušky svému nositeli v mnoha ohledech komplikují život, jak jsme si ostatně všichni vyzkoušeli na vlastní kůži. Ztížené dýchání, zhoršení astmatických potíží, kožní vyrážky a opary, odřené uši a zamlžené brýle – bez toho se jistě každý rád obejde. Přes roušku se hůř mluví, není přes ni dost dobře možné fouknout k odstranění smítka nebo snadnějšímu rozlepení mikrotenového sáčku. Také použití zubů jako multifunkčního nástroje nasazená rouška neumožňuje. Přes všechny zmíněné nevýhody se mně osobně bude po plošném nošení roušek stýskat. Proč?

rouška 
 Zdroj: pixabay.com

Jedním z důvodů je samozřejmě zvyk. Jako dítě jsem se po návratu z delšího pobytu v nemocničním zařízení i za parných dní s pláčem dožadovala „kabátu“. Nemocniční pyžamka nedisponovala krátkým rukávem a cítit vítr na holých ručkách byl pro mne tehdy obrovský nezvyk. Zrovna tak mi po rozvolnění vládních opatření volný přístup čerstvého vzduchu k mé tváři připadá po měsících v roušce jaksi nepřirozený. Příjemný, ale nepřirozený.

Výhodou, kterou budu postrádat, je filtrace alergenů a částečně také pachů. Jsem na zápach i některé vůně silně přecitlivělá a v MHD trpím. Rouška čerstvě vypraná v desinfekci na prádlo mi svou uklidňující vůní přináší značnou úlevu.

 Že vládní opatření stírají rozdíly mezi autisty a neurotypiky je krásně popsáno už v článku "Jak COVIDím". Nejen sociální dyslexie, ale i prosopagnosie (tedy „obličejová slepota“) ve světe, kde mají všichni zakrytý obličej, přestává být mým osobním problémem a stává se obecně rozšířenou komplikací. A díky kompenzačním mechanismům, které jsem si během života osvojila, abych se v davu pro mne nerozeznatelných obličejů neztratila, jsem najednou v rozeznávání osob (podle chůze, gest, auta, oblečení nebo dokonce i té roušky) nad ostatními vynikala. Doma šité i kupované roušky jsou velmi rozmanité a často odrážejí osobnost svého nositele. Nebyla jsem sama, kdo podle nich rozeznával zákazníky. U výdejních okének s občerstvením často vyvolávali objednávky podle barev a vzorů roušek. Bavila mě ta pestrost. Od roušky s krtečkem, přes nápisy typu „Chci pivo!“ a „Don‘t panic“ až po „ACAB“ a fixkou doplněná prohlášení o stavu mysli vládních představitelů, která se mi tady ani nechce citovat.

 V roušce se hůř mluví, nedostává se dechu a ostatní nemohou odezírat, takže vám často špatně rozumí. I extrovertní a užvaněné osoby se proto v nouzovém stavu naučily trochu vážit slova. Což pro mne byla další velká úleva.

 RBF

 Rouška skrývá značnou část obličeje, člověk má pak pocit, že se pod ní může tvářit dle libosti a okolí nic nepozná. Bohužel jsem si v praxi ověřila, že to neplatí absolutně. Sociálně zdatný jedinec i pod rouškou pozná, jak se tváříte. Přesvědčil mě o tom zákazník, který si vybral jinou pokladnu, protože kolegyně se pod rouškou usmívala.

 Nicméně během nouzového stavu nevěnovali ani neurotypici tolik pozornosti výrazům tváře ostatních. To jistě ocenili všichni majitelé resting bitch face (RBF), mezi které bohužel patřím i já. Pokud se cíleně nesoustředím na to, jak se tvářím, můj obličej vypadá naštvaně až pohrdavě. Od mala slýchám: „Nemrač se!“, „Usmívej se!“, „Fuj, ty se ale tváříš!“. Moje matka mi v dětství často zpívala: „Vesele jen vesele život musíš brát, když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád!“. A protože jsem jako správný autista nechápala nadsázku, dospěla jsem k názoru, že mě nemá ráda ani vlastní matka.

 V dospělosti jsem se učila předstírat. Soustředit se na výraz tváře. Myslela jsem si, že se tím zbavím nežádoucí pozornosti, poznámek a otázek. Můj předstíraný úsměv ale zřejmě taky není docela v pořádku. Začala jsem slýchat: „Ty se dneska nějak culíš, copak se ti tak povedlo?“ „Ty se tak příjemně usmíváš, to ti jistě nebude vadit vzít si na starost tuhle nevděčnou práci!“. Navíc je pro mne udržení kontroly nad obličejovými svaly nesmírně vyčerpávající, stačí chvíle nepozornosti a RBF je zpět v plné „kráse“. A já si toho pochopitelně nejsem vědoma, takže člověk zvyklý na můj přívětivý úsměv v šoku vyhrkne místo pozdravu: „Ty se mračíš jako ďábel!“ a já si připadám nespravedlivě nařčená a ublížená, vždyť jsem se jen na chvilku zamyslela…

 Od takových situací jsem si během povinného nošení roušek odpočinula. A přemýšlím, jestli se mi vůbec chce vracet k tomu naučenému přívětivému úsměvu. Jak moje okolí ponese, když nechám svůj obličej i dál odpočívat? Ostatně jaké další mám možnosti? Plastickou operaci? Nebo si každý den namalovat obličej tak, aby se opticky pozvedly mé rysy, jak radí Vanessa Van Edwards ve svém videu? Nevěřím, že by výsledný efekt vyvážil vynaložené úsilí a nepohodlí.

 V karanténě, s udržováním sociálního odstupu a rouškou na obličeji byl můj život introvertní autistky v mnohém snazší.

Kalendář akcí

Říjen 2020
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31