Podpořte naší činnost - klikněte sem.
Ti z vás, kteří do našeho komunitního centra chodí pravidelně, vědí, že jsme o vánocích pilně pracovali a společně se šikovnými stavaři, malíři a elektrikáři vytvořili nový prostor, který ty stávají obohatí o příjemné zázemí pro individuální psychoterapie a konzultace s psychoterapeuty a poradci, relaxační zónu a administrativní zázemí Adventoru.
A máme tu nový rok! Milovníci symetrie jásají, protože další krásné datum nastane až za dlouhých 101 let. Po vánočním lenošení a hodování v kruhu rodinném, začínáme opět s pravidelnými aktivitami v našem komunitním centru.
Hledáme asistenta pro studenta (Aspergerův syndrom), oboru historie na FF UK
Asistence obnáší zejména:
- tvorbu zápisů z přednášek
- pomoc s orientací v systému SIS (při tvorbě rozvrhu, zapisování se na zkoušky apod.)
- doprovod v případě, že bude výuka přesunuta jinam než je hlavní budova na nám. Jana Palacha
Časově se jedná zhruba o 15 hod./týdně, případně je možné se dohodnout na nižším časovém rozsahu
Zájemci zašlou své CV na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Před jedním dnem neuteču. Musím jít i po spadaném listí. Hledám nějaký šuplík, škatulku, kam bych se vlezla, která by mi byla přímo na míru. Skupinu, s kterou se mohu ztotožnit. Pocit, že patřím do nějaké stejné podstaty. Čím dál víc si ale připadám neidentifikovatelná. Nespecifická. Nezařaditelná někam. Kdyby ten šuplík, škatulka byl pro mě jak ulitý, jaký by měl asi tvar, barvu, úchytku. Je tolik možností držadel, materiálů... Chytneš jak madlem od skříně a jsi uvnitř, nebo pojízdné dveře komody, anebo těžké dřevo sklepních vrat. Na jeden z polystyrenů našeho sklepa, který vykukuje, jsem se jako malá podepsala. Pořád to ještě nevybledlo. Sklepy jsou temné, paprsky slunce tam nesmí. Až dolu se neskloní. Dnes jsem viděla krásnou hnědozem na kapotě náklaďáku. A jeden paprsek mezi deštěm a deštěm, jelikož dnešek je plný přeháněk. Tak jeden jediný dopolední sluneční paprsek si našel to auto a hlínu osvítil tak, že byla až neuvěřitelně světlounká. A za chvíli totéž auto jelo zpátky, prázdné. Možná vozí do zemského pláště jen a jen hlínu. Možná unikají informace zemskou kůrou. A tak je třeba je zatlačit. Zeminou z kompostu nebo dokonce hnojem. Tlačit a tlačit. A vše pak bude stejné.
Utíkáček před deštěm, už zase poprchává. Dnes mám v hlavě víc myšlenek než obvykle. Nějakou by bylo potřeba vypustit. Jak gumovou nafukovací matraci po létě. Nebo píchnout do balonku. Chodila jsem na akupunkturu. A nic neuteklo. Myšlenek, hlavně těch přebytečných, je v hlavě fůra. Všechny ty poly, alpro, keto, meta, hypo, prega...všechny ty chemické látky se rozhodly že dnes působit nebudou.
Budem se stěhovat..
Komunita lidí na spektru autismu kolem organizací Adventor a A-komunita cítí potřebu se vyjádřit k mediální kampani, která se čerstvě objevila v médiích a na sítích. Vše se točí kolem tvrzení, že všem lidem na spektru jsou dle autorů zamítány žádosti o řidičské oprávnění bez ohledu na jejich skutečnou schopnost řídit. Jedná se o vyhlášku 277/2004 Sb. ze dne 5. 5. 2004 v aktuálním znění platném od 22. 3. 2018 (dříve směrnice LP 3-265-8.10.85/Pa z 27.11.1985); toto omezení zdravotní způsobilosti je tam hodně dlouho a bylo zjevně formulováno s ohledem na vážnou formu autismu (v roce 1985 u nás autismus bez mentální retardace pravděpodobně vůbec neexistoval jako diagnóza). Tam jsou v příloze č. 3 v části VII. uvedené pervazivní vývojové poruchy v odstavci 1 mezi omezeními vylučujícími získání řidičského oprávnění. Bylo by nejjednodušší tento bod g) přesunout do odstavce 2, který říká, že způsobilost potvrzuje lékař.
Neznáme nikoho, komu by se přihodilo, že by na základě této vyhlášky nedostal ŘP; je možné, že takoví lidé jsou, ale nepodařilo se nám je najít, takže to nebudou žádné zástupy. Naopak víme (od našich členů a příznivců), že lidé s AS ŘP běžně dostávají (až na ty nám neznámé výjimky).
Zveřejněný článek na IDnes nám připadá velmi nešťastně formulovaný. Souhlasíme s tím, že je nutné vyhlášku novelizovat s přihlédnutím k současným znalostem na poli autismu, které jsou s ohledem k roku 1985 už někde úplně jinde. Změna se nicméně má dotýkat pouze lidí bez poruch intelektu. Ohrazujeme se proti formulacím typu "Objevuje se ale také agresivita, sebepoškozování či ničení věcí". Autisté bez poruch intelektu (typicky s Aspergerovým syndromem či Atypickým autismem) jsou naopak velmi zodpovědní, dbají na pravidla a na bezpečnost silničního provozu. Nemáme informace o tom o tom, že by se prakticky tito lidé setkávali s nepotvrzením zdr. způsobilosti na základě této diagnózy, avšak i přesto to může některé jedince odradit od získání ŘP, který by jim v mnoha případech mohl ulehčit život. Doufáme, že tato nešťastná medializace nezpůsobí reálné nepotvrzování zdr. způsobilosti těmto lidem.
Adventor o. s., Platforma A-komunita
Když se mi dostal do ruky recenzní výtisk nové knihy Rolfa Sellina od nakladatelství Portál s názvem BLÍŽ TĚ NEPUSTÍM, měla jsem opravdovou radost. Podtitul knihy totiž zní Jak v sobě najít střed a nastavit hranice, což je téma, které mi přišlo opravdu víc než vhod. S nastavením a udržením vlastních hranic mám potíže celý svůj život, ale v poslední době už mne nároky, které na sebe kladu já sama i mé okolí, vysilují natolik, že jakákoliv z již vyzkoušených metod vymezení pro mne byla příliš energeticky náročná. Otevírala jsem tedy knihu s velkým očekáváním a nadějí.
Rolfu Sellinovi vyšla v Čechách už kniha Hypersenzitivní lidé mezi námi (Portál, 2016), ve které autor seznamuje čtenáře s metodami, které vyvinul ke zvládnutí vlastní vysoké citlivosti. BLÍŽ TĚ NEPUSTÍM je možné brát jako její pokračování, protože nabízí ještě více praktických metod pro všední den. Není však určena pouze osobám s vysokou citlivostí, ale všem, kteří mají s vymezením potíže.
Mám dojem, že dostatečně nezaznělo, jak bolí stres, hypersenzitivita, shutdown, přetížení, jak bolí tělo. Možná to zaznělo někdy předtím už stokrát, a možná to ani nikoho nezajímá.
Kývly jsme na „TO“ být hosty v „Přicházíme v míru“. Těch několik dní před bylo pro Péťu moc těžkých. Když se někdo zeptal, jak se těší, nebo co tam bude říkat, bála se, mlčela, připravovala si několik papírů s textem, který se chtěla učit nazpamět. Části se naučila, části si nesla vytištěné s sebou. Hledala nějaký věty, který jsou ty nejdůležitější. Ale co je nejvíc důležité? Jak shrnout svůj příběh do pár slov? Jak říct, že ho někdo šikanoval, jiný okradl, jinému naletěla, další se ji vysmál, nebo měl chuť ji ponížit, protože do slabšího se líp píchne než do sobě rovného či dokonce silnějšího. Slabší požírá ještě slabšího. Jak se naivní člověk má smířit s tím, že tohle je jak potravinový řetězec v přírodě. Že my lidé nejsme mnohdy o nic lepší.